Zkoušení přepravních obalů pro nebezpečné věci v praxi znamená simulaci událostí a namáhání, která mohou nastat v průběhu přepravy naplněného obalu od dodavatele k cílovému zákazníkovi.
A nejde jen o namáhání při přepravě. Obal je vystaven rizikům rovněž při nakládce, vykládce, manipulaci ve skladu apod. Všechny tyto operace jsou ovlivněny celou řadou fyzikálních a mechanických vlivů, které mohou obal poškodit natolik, že začne unikat jeho obsah. Zkoušení obalu proto potvrzuje nebo vyvrací kvalitativní parametry, které musí obal mít, aby do něj bylo možné balit nebezpečné věci.
Předpisy se vztahují k danému typu dopravy
Obal na nebezpečné věci musí splňovat příslušné předpisy vztahující se k danému typu dopravy. Vše probíhá v souladu s mezinárodními přepravními předpisy ADR, RID, IMDG Code a ADN. Existují také předpisy pro leteckou přepravu, které vydává Mezinárodní asociace leteckých dopravců IATA v příslušném manuálu DGR.
Kategorie obalů je řešena v mezinárodních předpisech v kapitole 6, kde se udává, že obaly musí být vyrobeny, obnoveny a odzkoušeny podle programu zajištění kvality, který uspokojuje příslušný úřad, aby bylo zajištěno, že každý vyrobený obal splňuje požadavky této kapitoly. Výrobci a následní distributoři obalů musí uživatelům poskytnout informace týkající se postupů, které je nutné dodržovat a popis typů a rozměrů uzávěrů a všech dalších komponentů.
Obal, který je žadatelem předložen ke zkoušení, reprezentuje vždy konkrétní konstrukční typ obalu. Požadavky na konstrukční typ stanovují právě mezinárodní přepravní předpisy, kde jsou požadavky na konstrukci detailně popsány. Všechny následně vyrobené obaly musí splňovat kvalitu vyzkoušeného konstrukčního typu a nesmí se během výroby od této kvality odchýlit. Každý konstrukční typ obalu má svůj kód, který jej charakterizuje v základních rysech a je následně součástí UN kódu (UN pochází z anglického United Nations), kterým se označují úspěšně vyzkoušené konstrukční typy obalů. Příslušný orgán stanoví lhůtu pro opakované prověření kvality konstrukce obalu. V průběhu této periody je také ze strany zkušebny u žadatele provedena kontrola výroby, aby bylo potvrzeno, že obal, který byl v souladu s předpisy vyzkoušen, je stejně kvalitně vyráběn i sériově. Před zahájením samotného zkoušení musí žadatel doložit, že výrobce obalu je držitelem certifikátu ISO 9001. Pokud to tak není, musí být kontrola výroby provedena už před zkoušením a certifikací.
Tři obalové skupiny podle stupně nebezpečnosti
Aby byl obal přijat ke zkoušení, musí žadatel předložit vyplněnou žádost o certifikaci a závazné prohlášení, v němž deklaruje základní parametry obalu. Kromě běžných technických hodnot, jako jsou rozměry, brutto hmotnost, požadavek na typy přepravy, je také důležité správné zařazení do obalové skupiny. To by měl pro žadatele provádět bezpečnostní poradce, protože každá balená nebezpečná látka má přidělené UN číslo, dle kterého bezpečnostní poradce zjistí daný balící předpis, tedy pokyn, podle nějž má být balení provedeno. Obalové skupiny jsou celkem tři a jsou do nich zařazeny látky podle stupně nebezpečnosti. Obalová skupina I/X je určena pro látky s vysokým nebezpečím, obalová skupina II/Y přísluší látkám se středním nebezpečím a poslední jmenovaná skupina III/Z patří látkám s nízkým nebezpečím.
U zkoušení přepravních obalů pro nebezpečné věci nejde jen o nároky na žadatele. Zkušebna musí splňovat jisté parametry, které ji „opravňují“ k provádění zkoušek a také k vydání UN kódu obalu, který úspěšně prošel testy. V prvé řadě musí mít pověření příslušného orgánu, kterým je v České republice Ministerstvo dopravy ČR. Ministerstvo pak na základě úspěšné akreditace, v souladu s normou ČSN EN ISO/IEC 17025 pověří zkušebnu na totožnou dobu platnosti, jakou má akreditace, ke zkoušení konstrukčních typů obalů a balení a přidělováním UN kódů schváleným konstrukčním typům ve stanovených lhůtách dle platných technických norem a v souladu s mezinárodními přepravními předpisy.
Lepenkové bedny procházejí kondicionováním
Zkoušky se provádí na obalech připravených k přepravě, včetně použitých vnitřních obalů. Obal je vždy zkoušen s náhradní náplní. Často zkoušeným typem obalu jsou lepenkové bedny, kterým je přidělen kód 4G, přičemž arabská číslice značí typ obalu a latinské písmeno materiál, ze kterého je obal vyroben. Lepenkové bedny určené pro balení nebezpečných věcí, musí být vyrobeny z pevné hladké lepenky nebo minimálně z třívrstvé kvalitní lepenky. Je potřeba zdůraznit, že velmi záleží i na složení jednotlivých vrstev, které jistým způsobem garantují kvalitu materiálu. Důležitou součástí zkušebního postupu je provedení zkoušky nasákavosti metodou Cobb. Jde o metodu, která prokazuje, že odolnost vnějšího povrchu bedny proti vodě po dobu 30 minut je taková, že zvýšení hmotnosti během zkoušky není vyšší než 155 g/m².
Lepenkové bedny musí projít takzvaným kondicionováním, což znamená, že je zkušební vzorek podroben po stanovenou dobu 24 hodin daným klimatickým podmínkám, přednostně řízené teplotě 23°C ± 2° C a relativní vlhkosti vzduchu 50 % ± 2%, což jsou hodnoty, které jsou uznány za nejvhodnější. Bezprostředně po klimatizaci se bedna podrobí pádovým zkouškám. Dále se provede zkouška stohováním – stlačováním, pomocí hydraulického lisu. Na závěr se provede vibrační zkouška, horizontální rázy, které nejlépe simulují silniční přepravu. Lepenkové bedny jsou častou volbou pro takzvaný skupinový obal. Jedná se o obal, který je složen z jednoho nebo více vnitřních obalů, které musí být vloženy do jednoho vnějšího obalu. U skupinových obalů se musí použít pouze kódové číslo pro vnější obal, v tomto případě 4G.
IBC z plastových tkanin a plastové obaly
Další kategorií jsou flexibilní IBC z plastových tkanin, určené pro přepravu nebezpečných tuhých nebo sypkých látek, které jsou dle mezinárodních předpisů označovány jako 13H1 – 4. Následná číslice za písmenem pak určuje typ vaku, tedy skutečnost zda má nebo nemá vnitřní povlak a vložku. V naplněném stavu nesmí být poměr výšky k šířce FIBC větší než 2:1. Flexibilní vaky mají kromě standardní pádové zkoušky a stohování předepsané také atypické zkoušky, a sice zdvih shora, zkoušku vztyčováním, zkoušku roztržením a překlopením. Pevnost materiálu a konstrukce musí být přizpůsobena vnitřnímu objemu FIBC a předpokládanému použití tohoto obalu.
Poslední kategorií obalů, o kterých stojí za to se zmínit, jsou obaly plastové. Jsou určeny především pro přepravu sypkých a tekutých chemických látek. Jedním z hlavních požadavků na plastové obaly pro kapaliny je ověřování chemické snášenlivosti s balenou chemickou látkou. Takové obaly musí být skladovány po dobu šesti měsíců při pokojové teplotě, naplněné zbožím, jehož přeprava je předpokládána, aby byla prokázána jejich vyhovující chemická snášenlivost. U obalů z polyetylenu je možné tuto dobu zkrátit pomocí šesti druhů standardních kapalin stanovených v předpisech, k nimž jsou přiřazeny nebezpečné kapaliny dle UN čísla. Plastové obaly pro kapaliny se také vymražují po dobu 24 hodin při teplotě -18 °C. Poté je na nich vykonána pádová zkouška. Další předepsanou zkouškou je stohování, které u plastových obalů pro kapaliny trvá celých 28 dnů při teplotě nejméně 40 °C s vedenou zátěží. U plastových obalů se provádí zkouška těsnosti a zkouška vnitřním hydraulickým tlakem. Po úspěšném odzkoušení je vystaven Protokol o zkoušce. Na základě údajů z něj vydává certifikační oddělení relevantní dokumenty, a to Certifikát Typu a Povolení UN.
Skladba zkoušek jednotlivých konstrukčních typů obalů závisí na rizikových faktorech, které provází každý typ přepravy. Na silnici a železnici hrají roli otřesy a rázy, na moři zase vysoká relativní vlhkost a letecká přeprava je náročná na velký rozptyl v kolísání atmosférického tlaku. Podstatným a často opomíjeným aspektem je kvalita výrobního materiálu.
Magdalena Bambousková, CIMTO
Foto: CIMTO