Námořní a letecká přeprava mnohdy probíhají v extrémních podmínkách. Z tohoto důvodu je kladen velký důraz na balení zboží, které musí být doručeno včas a v požadované kvalitě.
Ve smyslu obchodních zvyklostí a předpisů, které jsou součástí dodacích podmínek Incoterms (poslední znění pochází z roku 2010) je za přípravu zásilky k přepravě vždy a v plném rozsahu odpovědný odesilatel. V Incoterms tato povinnost přísluší osobě nazývané Seller-prodávající. I když z tohoto pojmového rozdílu mohou vznikat právní spory, v tomto článku budeme používat pojem odesílatel. Tímto subjektem může být jak prodávající, tak jeho zástupce – poskytovatel logistických služeb. Do uvedených povinností patří zejména balení a značení zásilky pro uvedený druh dopravy, kterým bude zásilka od odesílatele k příjemci přepravena. Odesílatel často není seznámen s tím, jak bude zásilka k příjemci doručována, což platí především pro krátké dodací parity jako EXW/FCA, kdy si jak trasu, tak kombinaci dopravních módů určuje a domlouvá kupující. Také u delších parit, kdy jsou zásilky obvykle dopravovány v kombinovaném režimu, může být část dopravního řetězce odesílateli neznámá. Pro úspěšné završení obchodu je dobré řídit se osvědčenou zásadou: nenechat to, co se mne na první pohled netýká, na partnerovi, ale vstřícně řešit například i nástrahy v části cesty bezprostředně kontrolované druhou stranou.
Samo sebou se rozumí, že za poškození zásilky bude vždy kupující vinit prodávajícího s poukazem na nedostatečný obal. Jenže tento spor může vyústit ve ztrátu obchodního partnerství. Na druhé straně chytrý kupující vždy seznámí svého dodavatele se způsobem dopravy a se svým očekáváním souvisejícím s balením a označením zboží. Zapadnout by neměla ani námitka na nákladné provedení balení. V této souvislosti je na místě vzájemná dohoda, díky které lze námitkám či reklamacím předejít.
U kontinentálních přeprav jsou nejčastějšími příčinami poškození zásilek kolize dopravních prostředků, způsob jízdy a zcizení zásilky. Těmto rizikům je v některých případech těžké předcházet. Daleko pestřejší je skupina rizik spojených s dopravou po moři. Ne náhodou jsou sazby pojištění možných škod v námořní dopravě nejvyšší. S námořní přepravou je také spojeno nejvíce výluk, tedy buď rizik pojistitelných za zvláštní příplatek, nebo nepojistitelných vůbec.
Na moři představuje největší nebezpečí poškození slanou vodou. Tomu dokážou zabránit jak moderní balící prostředky (například nejrůznější fólie) nebo ochranné nátěry. Nebezpečí však představuje také voda sladká – atmosférická vlhkost „zabalená“ se zbožím již v místě odeslání nebo u zásilek na palubě, nebo také déšť či vyšší vlhkost ovzduší během plavby. Tyto vlivy však dokážou eliminovat absorbéry vlhkosti. S vodou je spojeno ještě jedno nezanedbatelné riziko – zhroucení vlhkých kartonových obalů, sesypání stohu takovýchto kartonů či dokonce jejich úplná destrukce, která mívá za následek úplné zničení jejich obsahu. Voda však může být původcem škody také v letecké dopravě. Zatímco odesílatel zásilky po moři obvykle volí robustnější a proti vlhkosti vybavené balení, letecká doprava je považována za nejlépe zabezpečenou ze strany dopravce, tudíž za nejméně rizikovou. Opak je však pravdou. V rámci optimalizace nákladů letečtí dopravci často nabízejí komplikovaná spojení s několika překládkami. Tyto operace jsou zajišťovány zaměstnanci handlingových společností, které mnohdy postrádají elementární vztah k překládanému zboží. Kartony bývají ponechávány na otevřeném prostranství nebo jsou překládány za deště. Ruční manipulace bývá často hrubá a není brán zřetel na to, že kartonová balení není možné stohovat. Zmíněné problémy jsou zřetelné především u zásilek překládaných na asijských letištích regionálního charakteru, kde se bohužel překládají velké objemy zboží. Proto je vhodné, aby si například český dovozce vymínil robustnější balení s dostatkem ochranných prvků, třeba i za příplatek. Úplného odškodnění se od letecké společnosti totiž s největší pravděpodobností nedočká.
Petr Rožek, Svaz spedice a logistiky ČR
Foto: Václav Podstawka