Nebezpečný náklad
Ozelenění a dekarbonizace českého plynárenství by měla být v budoucnu spojená především s biometanem a vodíkem. Většímu podílu biometanu aktuálně brání především zastaralá legislativa, do roku 2050 by však jeho podíl mohl narůst až na 40 procent. V případě vodíku pak bude záležet zejména na množství, které se bude vtlačovat do tuzemské plynárenské sítě. Spíše než stavba nových přepravních soustav, pak bude ekonomicky výhodnější úprava těch stávajících.

České plynárenství se bude muset do příštích desetiletí vyrovnat s celou řadou výzev. Jednou z hlavních by přitom mělo být snižování emisí. Sloužit by k tomu měly zejména alternativy k současnému zemnímu plynu. V souvislosti s nízkoemisním plynárenstvím se přitom nejčastěji skloňuje takzvané ozeleňování a dekarbonizace, které lze spojit s větším používáním biometanu a jeho vtláčením do plynárenské sítě a také postupným přechodem k vodíku.

„V nejbližší budoucnosti vnímáme jako jednu z hlavních alternativ ke zemnímu plynu jednoznačně biometan, který je možné získávat z bioplynových stanic a čistíren odpadních vod. Považujeme ho z hlediska nákladů za nákladově nejefektivnější, nejrozšířenější a nejudržitelnější, k čemuž jsme se na začátku prosince zavázali i podpisem Biometanové deklarace. Další možnou alternativou zemního plynu je pak bezesporu vodík,“ uvádí Hynek Faktor, ředitel společnosti Hutira green gas, která se zabývá technologiemi úpravy bioplynu na biometan a jeho následným vtláčením do plynárenské soustavy.

Tyto alternativy se již v současnosti dostávají do povědomí, odborníci však uvádějí, že tendence k většímu ozelenění naráží hned na několik překážek. „Dosud byla hlavní překážkou legislativa – dlouho se rodící zákon o podporovaných zdrojích energie v nové podobě včetně návazných předpisů a nařízení,“ říká místopředseda představenstva České bioplynové asociace Jan Matějka. Donedávna tkvěl problém i v tom, aby výroba bioplynu byla dostatečně ekonomicky efektivní. „Ovšem nyní, v období prudkého nárůstu cen energií, se zdá, že bude možné dosáhnout i kladných ekonomických výsledků bez výrazných dotací.“

Ekonomické překážky lze podle expertů aktuálně najít i v případě přechodu k vodíku. „Postupné nahrazování fosilního zemního plynu bezemisním vodíkem vyžaduje vysoké investice z hlediska výrobních kapacit vodíku a úpravy stávajících plynárenských zařízení a systémů,“ podotýká Juan Zamphiropolos, vedoucí oddělení Business Development společnosti EG.D. Zeleného vodíku je zároveň podle něj aktuálně nedostatek, proto se v krátkodobém a střednědobém horizontu uvažuje převážně o dekarbonizaci pomocí biometanu. Většímu rozšíření však i podle Zamphiropolose stále brání zaostávající legislativa.

Navzdory tomu však lze podle odborníků čekat, že poptávka po tomto energetickém zdroji bude v nejbližších letech růst. „Z hlediska celé Evropy očekáváme do roku 2030 podíl biometanu okolo 8 procent. Směrem k roku 2050 lze pak očekávat postupný pokles poptávky po zemním plynu, v důsledku toho by tak měl výrazně narůst podíl biometanu. V horizontu následujících 30 let by mohl dosáhnout až 40 procent z hlediska celkové poptávky po plynu,“ předpokládá Hynek Faktor.

Rostoucí podíl biometanu na spotřebě plynu odhaduje i Matějka. Ve střednědobém horizontu se bude podle něj pohybovat kolem 5 – 7 procent a postupně se bude zvyšovat. „Další alternativou by mohl být metan vzniklý metanizací oxidu uhličitého, včetně využití syntetického plynu z plazmového zplyňování odpadů, což by vedlo k zásadnějšímu podílu obnovitelných a alternativních zdrojů na spotřebě plynu v roce 2050,“ doplňuje místopředseda představenstva České bioplynové asociace.

V případě vodíku bude z hlediska možného růstu poptávky po tomto energetickém zdroji záležet na celé řadě faktorů. „Například na tom, jak rychle, a jak velké množství vodíku bude přimícháváno do plynové soustavy. Nebo třeba kolik se nám bude dařit nízkoemisního vodíku vyrábět,“ říká odborný specialista České vodíkové platformy Jan Sochor. V dlouhodobém měřítku by nicméně měl podle projektového manažera společnosti EG.D Tomáše Galíka hrát stále větší roli právě nízkoemisní vodík. Počítá s ním i Vodíková strategie ČR, podle které by se měl dostávat v nízkých koncentracích do přepravní soustavy již v období 2035 až 2040.

To sebou ponese také nutné změny týkající se stávající plynárenské infrastruktury. Studie European Hydrogen Backbone přitom ukazuje, že než budovat novou přepravní soustavu přímo na vodík, méně nákladné bude úprava té stávající, a to až desetinásobně. Týkat se to bude zejména nadzemních komponent, jakými jsou třeba kompresory, čidla, případně i samotných plynovodů. Zmíněná studie zároveň počítá s tím, že v roce 2030 bude takto v Evropě předěláno až 11 600 kilometrů plynovodů, v roce 2040 pak už 39 700 kilometrů.

Zdroj: LESENSKY.CZ 

Similar Posts