Kombinovaná doprava představuje způsob přepravy zboží, na němž se podílí více než jeden dopravní mód. Kombinovat je možné prakticky jakékoli typy přeprav.
„V případech, kdy není možné přepravit zboží pouze jedním dopravním prostředkem z bodu „A“ do bodu „B“, používá se více dopravních módů,“ uvádí Petr Rožek, výkonný ředitel Svazu spedice a logistiky, který však současně upozorňuje na skutečnost, že kombinovaná doprava stále trpí absencí stejných podmínek platných po celou dobu přepravy. Například v rámci kombinované dopravy silnice/železnice není jednoznačně určeno, jestli se má tato doprava řídit silničními nebo železničními podmínkami.
Neexistuje jednotný předpis
„V souvislosti s přepravou silnice/železnice vyvstává otázka smluvních vztahů a řešení případných škod. Jedná se o velký problém, se kterým se kombinovaná doprava zatím nedokázala vyrovnat,“ tvrdí Petr Rožek a upozorňuje na stejný problém v rámci námořních přeprav, kde se přeprava řídí pravidlem pro námořní dopravu, poté zásilky přecházejí na ucelené vlaky a nakonec je zboží přepravováno po silnici. Opět neexistuje jednotný předpis, každý dopravní mód má vlastní pravidla.
„Pokud nevznikne žádná pojistná událost, je vše v pořádku. Nicméně případná škoda znamená poměrně velkou komplikaci, protože nikdo neví, jak se bude řešit,“ podotýká Petr Rožek, který je přesvědčen, že základní problém kombinované dopravy už dávno nespočívá v technických prostředcích, nedostatku terminálů či nedostatku dobré vůle, ale v tom, že zákazník nemá zaručený jednotný režim k řešení sporů a případných škod po celou dobu přepravy. Jednotlivé subjekty tvořící přepravní módy se tváří, že spolu nemají nic společného. Řešení je v nedohlednu, protože případné návrhy na řešení této situace vždy ztroskotají na neochotě a zažitých principech, které nechce nikdo měnit.
„Jedná se opravdu o složitou situaci. Například pokud by měl rejdař odpovídat za škody vzniklé při přepravě pod jeho kontrolou na silnici či železnici, vznikla by otázka, jakou výši odškodného by musel nabídnout zákazníkovi. Pokud si totiž zákazník koupí službu jen od silničního dopravce, je schopen sjednat si vyšší odškodné za případnou škodu,“ vysvětluje Petr Rožek a pokazuje na fakt, že rejdaři tuto problematiku řeší velice šalamounsky a už dopředu avizují, že za následnou dopravu nebudou odpovídat vůbec. Tváří se, jako by silniční doprava neexistovala, což vůči zákazníkovi není zrovna solidní.
Máme informace od odesilatele
Pokud jsou v rámci multimodální dopravy přepravovány nebezpečné věci, musí se jednotlivé typy přeprav řídit mezinárodní legislativou. Tato legislativa určuje podmínky přepravy nebezpečných věcí pro jednotlivé přepravní módy: Dohoda ADR platí pro silniční přepravu, Řád RID pro železniční, Dohoda ADN pro vnitrozemské vodní cesty (řeky), IMDG-Code pro námořní a ICAO-TI pro leteckou přepravu nebezpečných věcí.
„Rozdíl v předpisech je nejzřetelnější v kombinované dopravě silnice – moře. Dohoda ADR definuje přepravu v podlimitním množství v pododdílu 1.1.3.6. Předpis pro námořní přepravu (IMDG-Code) však tento režim tento režim vůbec nezná. To znamená, že až do přístavu můžeme zásilku v odpovídajícím množství přepravit v podlimitním režimu. Na námořní plavidlo ji však musíme předat s řádnými doklady (IMO deklarací) a v plně značené dopravní jednotce,“ uvádí Jakub Morávek, Seafreight/Airfreight Manager ve společnosti ViT Logistics, a podotýká, že podobný rozdíl existuje v rámci silniční a letecké kombinované dopravy. Zásilka, která nemusí být nebezpečná pro silniční přepravu (přepravuje se v podlimitním množství), může být nebezpečná pro leteckou přepravu.
Předpisy pro leteckou dopravu jsou pochopitelně nejpřísnější. Pokud hoří kontejner na lodi, není to takový problém jako když se něco stane v letadle, které je ve vzduchu. Doklady, balení a značení zásilek zpravidla zajišťují sami odesilatelé a nesou za to také odpovědnost. Speditér pouze zásilku zběžně zkontroluje a doufá, že všechno, co je napsáno v dokladech souhlasí.
„Námořní kontejner pojme velké množství zásilek včetně nebezpečného zboží. Opatřit kontejner doklady však pro nás není nic složitého. V 85 procentech vyplňují doklady sami odesilatelé, protože mají k dispozici kvalifikované pracovníky, kteří problematice nebezpečných věcí rozumí,“ tvrdí Jakub Morávek. „Zásilky nemůžeme otevírat a kontrolovat, zda všechno souhlasí, procházejí maximálně rentgenem. Detailnější kontroly a případné rozbalování je možné pouze pokud existuje vážné podezření, že je něco špatně.“
Text a foto: Václav Podstawka a Josef Žambůrek